PERIODIZACE VÝVOJE ČEŠTINY

Základní

Základní přehled vývojových stádií a vývojových etap češtiny. Kritéria klasifikace a vytyčení problematických míst dosavadních přístupů.

V tomto slovníku se v příslušných heslech zabývajících se vývojem č. operuje s hlavními vývojovými stádii češtiny: ↗pračeština, ↗stará čeština, ↗střední čeština, ↗nová čeština. Tato období korespondují s vývojovými etapami č., jež jsou zpracovány jako samostatná hesla. Periodizaci hlavních vývojových stádií č. a jejich vztah k dílčím etapám vývoje č. zpracovaných formou samostatných hesel demonstruje následující tabulka:

Hlavní vývojová stádia č.

Vývojové etapy č.

pračeština (cca. r. 1000 – 1150)

↗pračeština

stará čeština (cca. r. 1150 – 1500)

↗raná stará čeština

↗čeština 14. stol.

↗čeština doby husitské

střední čeština (cca. r. 1500 ‒ 1775)

↗humanistická čeština

↗barokní čeština

nová čeština (cca. r. 1775 ‒ dosud)

↗obrozenská čeština

↗poobrozenská čeština 19. stol.

↗čeština 1. pol. 20. stol.

↗čeština 2. pol. 20. stol.

Periodizaci dílčích vývojových etap č. viz v příslušných heslech. Je nutno zdůraznit, že všechny letopočty-periodizační milníky uváděné v diachronních heslech mají ve výkladu starších vývojových fází jaz. jen orientační funkci. Chronologii jaz. vývoje ve smyslu časového zařazení jeho proměn nelze spojovat s roky, neboť fenomén jaz. změny, tvořící podstatu jaz. vývoje, se s výjimkou některých částí lexika realizuje v dlouhých časových intervalech měřených v jednotkách generací. Také je nutno zdůraznit, že tato klasifikace je založena především na interpretaci vývoje spisovné č., a to od okamžiku její konstituce na sklonku 13. stol. Na první pohled je v tabulce zřejmý terminologický rozdíl mezi čtyřmi základními vývojovými stádii a jednotlivými vývojovými etapami č. Na jedné straně jsou termíny, které obsahují lexikální a slovotvorné elementy strukturující vývoj č. podle relativní chronologie (pračeštinastará č.střední č.nová č.), na straně druhé termíny, které zohledňují tuto relativní chronologii jen zčásti a orientují se spíše na pojmové okruhy historiografické, kulturněhistorické, popř. literárněhistorické (č. 14. stol., husitská č., humanistická č., pobělohorská č., barokní, obrozenská, poobrozenská č., č. 1. pol. 20. stol., č. 2. pol. 20. stol.). Tato odlišná terminologická motivace souvisí s tím, jaké zřetele se při klasifikaci vývojových úseků č. sledují. Dělení na čtyři základní vývojová stádia č. vychází z vývoje jaz. systému a reflektuje ten pohled na starší stav jaz., který bychom mohli charakterizovat termínem vývoj jazyka (n. také vnitřní vývoj jazyka). Hlavním cílem takového pohledu je rekonstruovat starší vývojové fáze jaz. systému a popsat jeho změny: podstatou tohoto přístupu je aplikace obecných mechanismů jaz. změn na vývoj č. Jednotlivé dílčí etapy (uvedené v pravém sloupci tabulky) mnohem více souvisejí s tím, jak se č. starších období jeví ve světle konkrétních historických pramenů. Tato klasifikace je závislá na přístupu ke zkoumání starších jaz. fází, který bychom mohli charakterizovat jako dějiny jazyka (n. také vnější vývoj jazyka). Vedle již jmenovaných termínů se v bohemistické literatuře lze také setkat s označením starší čeština (např. ✍Zikánová, 2009:11–12, n. ✍Vykypělová, 2013:28), kterým se souborně (a neterminologicky) pojmenovávají starší vývojová stádia či fáze č., které předcházejí období nové č.

Jak již bylo řečeno, odlišování čtyř vývojových stádií č. zohledňuje vývoj jaz. systému, a tak se při jejich klasifikaci vychází z jeho rekonstruované podoby. Avšak jednotlivé části č. se v jednotlivých obdobích měnily v odlišné míře (HMČ, 1986:15; ✍Vykypělová, 2013:37‒39). Fonologický systém č. se výrazným způsobem proměňoval od počátku č. do konce 16. stol. (těžiště změn se nacházelo ve 14. stol.), zatímco v následujících obdobích se téměř zastavil (s mírnými lokálními inovacemi v oblasti ↗slezské nářeční skupiny↗středomoravské nářeční skupiny). Pro vývoj morfologického systému se jeví jako klíčové období 15. a 16. stol., kdy zanikla celá řada archaických morfologických jevů, jako byly jednoduché minulé časy (srov. ↗imperfektum, ↗asigmatický aorist a ↗sigmatický aorist), ↗supinum a duál (srov. ↗číslo), a naopak se prosazovala řada inovačních procesů, jako uplatňování kategorie rodu a životnosti u maskulin n. rozšiřování flektivních typů. Odlišnou dynamikou se vyznačovaly také oblasti syntaxe a slovní zásoby. Na jejich rozvoji se výraznou měrou podepisoval civilizační rozvoj č. společnosti a ustalování spis. č. Slovní zásoba se proměňovala kontinuálně od počátku do současnosti ‒ její dynamika byla zesílena v těch obdobích, kdy se rozšiřovala sociální, funkční a žánrová pestrost č. (v tomto pohledu patří mezi nejvíce dynamická období vývoje č. 14. a 19. stol.). V oblasti syntaktické stavby došlo ke skokové změně ve 14. stol., kdy se č. (pod velkým vlivem latiny a zčásti i němčiny) stala spis.jaz. (HMČ, 1986:341‒344; srov. ↗vliv latiny na češtinu, ↗latinismy v českém lexiku a ↗germanismy v češtině). V rozmezí 14. a 16. stol. č. postupně stabilizovala své syntaktické prostředky. Po záměrné archaizaci syntaktické stavby č. v průběhu 19. stol. nastalo období spontánního rozvoje č., kdy se začaly stylisticky diferencovat výrazové prostředky č. Ve světle těchto faktů se jeví jako velmi obtížné zvolit pro klasifikaci vývojových stádií č. vývoj konkrétní části jejího jaz. systému. Snad z těchto důvodů se u některých klasických autorů s výkladem periodizace vývoje mluvnického systému č. vůbec neoperuje ‒ např. schází v kanonickém paleobohemistickém díle Gebaurově (HMJČ I, 1894, HMJČ III/1, 1896, HMJČ III/2, 1898, HMJČ IV, 1929) n. v zásadních Komárkových pracích o vývoji morfologického a fonologického systému (NMV, 1976; NFV, 1982). Odlišný vývoj jednotlivých částí jaz. systému a především kontinuálnost jaz. změn vedly dokonce ✍Trávníčka (1927:33, 35) k závěru, že by bylo lepší historický vývoj č. na dílčí úseky nedělit.

V našem pojetí jsou jednotlivá stádia vývoje č. charakterizována kombinací hlavních charakteristik jednotlivých částí jaz. systému ‒ jsme si však vědomi arbitrárnosti takového přístupu, v němž se operuje pouze s vybranými jevy jaz. systému. Pračeština se vyznačuje postupnými proměnami fonologického systému, které sice vedly k odlišení č. od příbuzných západoslovanských jazyků, ale nezpůsobily nářeční diferenciaci č. Starou češtinu chápeme jako vývojové stádium, během něhož nastala zásadní přestavba fonologického systému, vyznačující se vznikem nových fonémů h, ř, provedením ↗přehlásek ’a/’ä > ě, ’o > ě, ’u > i, ↗historickou depalatalizací a s ní spojenou proměnou č. fonologického systému, pro kterou je zejména příznačný odlišný vývoj dlouhých a krátkých vokálů. V oblasti morfologie a syntaxe byly postupně odstraňovány archaismy, a naopak se prosadily progresivní jaz. jevy. Rozhodujícím obdobím tohoto „zživotnění“ staré češtiny bylo období č. doby husitské. V něm došlo např. k zániku jednoduchých minulých časů (↗imperfekta, ↗aoristu asigmatického a ↗sigmatického), duálu, ↗supina, jmenné deklinace adjektiv (jmenné formy zůstaly zachovány jen u některých adjektiv s predikační funkcí), bezpředložkového lokálu, některých archaických konstrukcí (přechodníky po fázových slovesech, vazba přechodníku s akuzativem apod.; viz ↗přechodník) či modální konstrukce ↗dativu s infinitivem. Vedle toho se prosadily progresivní jaz. trendy, např. posilování flexe, uplatňování kategorie rodu a životnosti v deklinaci substantiv, rozvoj modálních sloves (pod něm. vlivem) a ustalování nových spojovacích prostředků. V oblasti syntaktické stavby byla patrná proměna stč. ve spis.jaz. umožňující sdělování komplikovaných obsahů ‒ v této sféře se č. nacházela pod silným vlivem lat. Rozvoj slovní zásoby ve stč. období byl také spojen s rozvojem společnosti a především vznikem č.-něm. jazykového kontaktu (jako důsledku něm. kolonizace – viz ↗germanismy v č. lexiku). V pojmových okruzích spojených se vzdělaností a uměním působila na stč. slovní zásobu především lat. (viz ↗vliv lat. na č. a ↗latinismy v č. lexiku). Kromě toho však byla aktivována řada domácích slovotvorných modelů, která posloužila k dotvoření slovní zásoby v oblasti administrativní, vědní, vzdělávací a umělecké. V období střední češtiny pak došlo k postupnému pronikání některých změn do fonologického systému spisovné č., které proběhly v mluveném jazyce na sklonku stč. období (↗monoftongizace uoú <ů>, ie > í↗diftongizace ú > ou, ý > ej, úžení é > í a šíření protetického v‑ – viz ↗č. doby husitské, ↗humanistická č., ↗proteze, ↗stoupání vokálů). V tomto období se výrazně prohloubila nářeční diferenciace č. V oblasti morfologie se završilo uplatnění kategorie rodu a životnosti v deklinaci substantiv a po provedení hláskových změn započal proces stírání rodových rozdílů v plurálu, kterou současný spis.jaz. reflektuje jen zčásti. Na sklonku 16. stol. se stabilizovala norma spis.č., a to zejména zásluhou činnosti č. bratří, která pak sloužila jako vzor jaz. správnosti hluboko do 20. stol. (srov. ↗humanistická čeština). V pobělohorském období nastal pozvolný proces sbližování psaného a mluveného jaz. Vývoj syntaktické stavby a slovní zásoby č. se vyznačoval pokračujícím rozvojem vyjadřovacích prostředků a sílícím vlivem lat.něm. na podobu spis.jaz., v případě něm. pak zejména na mluvené útvary č. Nová č. se konstituovala na poč. 19. stol., v prvních fázích především jako objekt kultivační péče vzdělanců (obrozenců), kteří se snažili o kodifikaci jejího nového pravopisného systému, o stabilizaci její podoby podle normy vyspělého jaz. konce 16. stol. a o její následné uvedení do funkčních sfér, které v pobělohorském období opustila. Od 30. let 19. stol. začal spontánní vývoj spis.č., která v následujících obdobích postupně pronikala do dalších funkčních a sociálních sfér. Zároveň s tímto procesem se také rozšiřovaly výrazové prostředky č. a prohlubovala se jejich stylová diferenciace; ve 2. pol. 20. stol. pak pokročilo jisté sbližování psaného a mluveného jaz.

Jak již bylo řečeno, zvolená periodizace vývojových stádií je do značné míry arbitrární. Je založena na periodizaci B. Havránka (stanovené prvně v ✍Havránkovi, 1936, a revidované v ✍Havránkovi, 1980), přičemž operuje s terminologií ✍Weingarta (1918) ‒ více viz ✍Vykypělová (2013:47). Havránkova periodizace sice hrála v 2. pol. 20. stol. roli periodizace dominantní (srov. HMČ, 1986; ✍Tyl, 1968:14; ✍Šlosar & Večerka, 1979; ✍Cuřín, 1985; ✍Vintr, 2005; ✍Pleskalová, 2001; ✍Šlosar & Večerka ad., 2009; ✍Newerkla, 2011), nicméně se v paleobohemistické literatuře lze setkat také s alternativním členěním vývojových úseků č. Kromě odlišného akcentování jaz. faktů konkrétními lingvisty lze rozdíly v jednotlivých přístupech chápat jako výsledek souhry dvou faktorů: (1) paleobohemistika se otázkami kritérií periodizace dosud zabývala jen málo, (2) v konkrétních periodizacích č. se mísí kritéria reflektující vývoj jaz. systému s kritérii reflektujícími dějiny č. (k oběma faktorům viz více u ✍Vykypělové, 2013:35‒37). Podle alternativních periodizací č. lze za sporné milníky předložené periodizace považovat: období úsvitu češtiny (počátky pračeštiny), konec staré č., existenci č. střední doby a počátky č. nové. Někteří autoři kladou počátky č. před 10. stol (např. ✍Trávníček, 1927:33, 35; ✍Křístek, 1976; ✍Berger, 2003:638‒639 či ✍Marvan, 2015). Podobně bývá hlouběji do středověku kladena konečná hranice staré č. ‒ zpravidla ji představuje období J. Husa (✍Šembera, 1868; ✍Weingart, 1918; ✍Flajšhans, 1924; ✍Vykypělová, 2013). V odborné literatuře věnované vývoji č. lze nalézt také odlišné pojetí počátků nové č. Někteří autoři je spatřují již v době Husově (✍Šembera, 1868; ✍Berger, 2003), jiní v poslední třetině 16. stol. (✍Vykypělová, 2013). V těch přístupech, které se věnují především vnějším dějinám č. a ve kterých převažují již zmíněná hlediska historiografická, literárněvědná, popř. kulturněhistorická, se objevuje především dělení na vývojové etapy č., jak je to např. u zakladatelů paleobohemistiky ✍Dobrovského (1792); ✍Dobrovského (1818)✍Jungmanna (1825). Při klasifikaci dějin č. by však bylo možno zvolit také další kritéria, např. kvalitu a kvantitu pramenů (srov. ✍Trávníček, 1927:30‒38), podle kterých lze lišit dobu předhistorickou (do pol. 13. stol.) a dobu historickou. Dobu historickou by pak bylo vhodné dále vnitřně členit lety 1400 a 1500, tj. rozdělit ji na dvě etapy, ve kterých dochází k radikálnímu rozšíření pramenné báze č.: po r. 1400 v důsledku šířící se znalosti písma v nižších společenských vrstvách (✍Havránek, 1935), po r. 1500 v důsledku rozvoje knihtisku. Jiný přístup ke klasifikaci vývoje č. nabízí ✍Vykypělová (2013), která za základní kritérium dělení staré, střední a nové č. stanovuje srozumitelnost starých textů mluvčímu současné č.

Rozšiřující
Literatura
  • Berger, T. Tschechisch und Slovakisch. In Roelcke, T. (ed.), Variationstypologie. Ein sprachtypologisches Handbuch der europäischen Sprachen, 2003, 636‒656.
  • Cuřín, F. Vývoj českého jazyka a dialektologie, 1964.
  • Cuřín, F. Vývoj spisovné češtiny, 1985.
  • Čenský, F. K dějinám řeči a literatury české v XVIII. století. Osvěta, 1876, 81–98, 251–267.
  • Dobrovský, J. Geschichte der Böhmischen Sprache und Litteratur, 1792.
  • Dobrovský, J. Geschichte der Böhmischen Sprache und ältern Literatur, 1818.
  • Daneš, F. a kol. Český jazyk na přelomu tisíciletí, 1997.
  • Dittmann, R. & O. Uličný. (eds.) Čeština a dějiny. Studie k moderní mluvnici češtiny 3, 2013.
  • Flajšhans, V. Nejstarší památky jazyka i písemnictví českého, 1903.
  • Flajšhans, V. Náš jazyk mateřský, 1924.
  • Hádek, K. K periodizaci vývoje českého spisovného jazyka. Acta Universitatis Palackianae Olomucensis, Philologica 40, 1977, 155–160.
  • Havránek, B. Předpoklady strukturních dějin spisovné češtiny. SaS 1, 1935, 189–190.
  • Havránek, B. Vývoj spisovného jazyka českého. In Československá vlastivěda II, Spisovný jazyk český a slovenský, 1936, 1–144.
  • Havránek, B. Vývoj českého spisovného jazyka, 1980.
  • HiMČ I, 1962.
  • HiMČ II/1, 1964.
  • HiMČ II/2, 1967.
  • HMČ, 1986.
  • HMČs, 1935.
  • HMJČ I, 1894.
  • HMJČ III/1, 1896.
  • HMJČ III/2, 1898.
  • HMJČ IV, 1929.
  • Hujer, O. Vývoj jazyka československého. In Československá vlastivěda III – Jazyk, 1934, 1‒83.
  • Hujer, O. Úvod do dějin českého jazyka, 1946.
  • Jungmann, J. Historie literatury české aneb Soustavný přehled spisů českých s krátkou historií národu, osvícení a jazyka, 1825.
  • Knop, A. Spisovná čeština ve Slezsku v 16. století, 1965.
  • Knop, A. & A. Lamprecht ad. Dějiny českého jazyka ve Slezsku a na Ostravsku, 1967.
  • Komárek, M. Dejiny spisovnej češtiny. In Pauliny, E. ad. (ed.), Čeština. Vysokoškolská učebnica, 1972, 147‒211.
  • Koupil, O. Cesty k dějinám češtiny. LF 130, 2007, 144‒147.
  • Křístek, V. Kritéria periodizace českého jazykového vývoje. SaS 37, 1976, 177–183.
  • Kudrnovský, A. Zevní dějiny českého jazyka až po dobu Husovu. Program reál. gymn. na Smíchově, 1909/1910, 3‒19.
  • Malicki, J. Periodizační body dějin jazyků ve Slezsku (středověk a raný novověk). In Gawrecki, D. (ed.), K periodizaci dějin Slezska, 2008, 123‒137.
  • Malý, J. B. Stručný přehled osudů jazyka českého. ČČM 20, 1846, 149–162.
  • Mann, S. E. Czech Historical Grammar, 1977.
  • Marvan, J. Cesty ke spisovné češtině – prvních tisíc let (800–1800): malý průvodce dějinami české lingvoekologie, 2006.
  • Marvan, J. Jazyk jeho český příběh prvních tisíc let 800–1800. Malý průvodce dějinami české lingvoekologie, 2015.
  • Newerkla, S. M. Sprachkontakte Deutsch – Tschechisch – Slowakisch. Wörterbuch der deutschen Lehnwörter im Tschechischen und Slowakischen: historische Entwicklung, Beleglage, bisherige und neue Deutungen, 2011.
  • NFV, 1982.
  • NMV, 1976.
  • Novák, J. V. O vývoji českého jazyka spisovného. Program gymn. v Praze, Spálená ul., 1886, 3‒25.
  • Pleskalová, J. Stará čeština pro nefilology, 2001.
  • Pleskalová, J. Vývoj spisovné češtiny. In Pleskalová, J. & M. Krčmová ad. (eds.), Kapitoly z dějin české jazykovědné bohemistiky, 2007, 473‒498.
  • Porák, J. Humanistická čeština. Hláskosloví a pravopis, 1983.
  • Porák, J. (ed.) Práce z dějin slavistiky X. Starší české, slovenské a slovanské mluvnice, 1985.
  • Šafářík, P. J. Počátkové staročeské mluvnice, 1845.
  • Šembera, A. V. Dějiny řeči a literatury československé. (...) Věk starší, 1858.
  • Šembera, A. V. Dějiny řeči a literatury československé. (...) Věk starší, 1859.
  • Šembera, A. V. Dějiny řeči a literatury české, 1868.
  • Šembera, A. V. Dějiny řeči a literatury české, 1878.
  • Šlosar, D. & R. Večerka. Spisovný jazyk v dějinách české společnosti, 1979.
  • Šlosar, D. & R. Večerka ad. Spisovný jazyk v dějinách české společnosti, 2009.
  • Trávníček, F. Příspěvky k dějinám českého jazyka, 1927.
  • Tyl, Z. O práci na staročeském slovníku. In Havránek, B. (ed.), Staročeský slovník: úvodní stati, soupis pramenů a zkratek, 1968, 9‒15.
  • Vintr, J. Das Tschechische. Hauptzüge seiner Sprachstruktur in Gegenwart und Geschichte, 2005.
  • Vintr, J. Studien zur älteren tschechischen Grammatographie, 2008.
  • Vykypělová, T. Wege zum Neutschechischen, 2013.
  • Weingart, M. Vývoj českého jazyka, 1918.
  • Zikánová, Š. Postavení slovesného přísudku ve starší češtině (1500–1620), 2009.
Citace
Pavel Kosek (2017): PERIODIZACE VÝVOJE ČEŠTINY. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/PERIODIZACE VÝVOJE ČEŠTINY (poslední přístup: 21. 11. 2024)

Další pojmy:

diachronie dějiny češtiny

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2020

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka